Vzpomínky na Městečko

Na internetových stránkách v tiskovině D´Nespek i jinde se objevují vzpomínky na Městečko časů minulých. Opravdoví pamětníci však mlčí… Jsem ročník 1941, následují tedy rodinná podání i dětské vzpomínky, jistě zkreslené pamětí i nostalgií.

Předem se omlouvám těm, kteří by se snad z jakýchkoli důvodů cítili dotčeni či poškozeni následujícím textem. V žádném případě nechci nikoho očernit, pomluvit či jinak mu ublížit. Nevylučuji ani omyly zaviněné odstupem doby.

Na Velikonoce 1933 si otec koupil nové osobní auto a s dědečkem se vypravili ho vyzkoušet (dámy zůstaly doma, o Velikonocích byl v domácnostech přece jen velký provoz a z něj únava). Dědeček křtěný Vltavou, měl zvláštní vztah k vodě: Kdekoli viděl potok, řeku, rybník či trochu větší louži, musel zjistit, jak se to jmenuje, odkud kam to teče. Stalo se tedy, že cestou na Konopiště ze silnice uviděl Sázavu. Zkušební jízda se musela přerušit, zajet na břeh a zjistit, co to je. Usadili se na břehu a dívali se přes vodu na jez a mlýn a kolem nic víc, jen pole a louky a pramice na tahání písku. To se dědečkovi líbilo, a tak oslovil kolemjdoucího (lépe asi zvědavého) pantátu, komu že patří ten kus louky na břehu, na kterém sedí. Pantáta Micka, že jemu. A že by ho i prodal, protože chce přistavět hospodářství. Sám dělá i zedničinu, pole jsou samý písek. Sjednali cenu, plácli si a to bylo tehdy svaté.

Zdali dojeli na Konopiště, se neříká. Doma oznámili, že koupili pozemek a bude se stavět. Dědeček navrhoval přízemní venkovskou chalupu, otci by se líbila vilka s plochou střechou. Nicméně o něco později (již 8.6.1933) rozhodla místní celebrita.

Městečku, své rodině i příbuzenstvu a svému podnikání vládl rukou bývalého důstojníka přímo despoticky Ing. Vilém Vainer, který vyženil mlýn a okolní pozemky. Pokud nebyl starostou obce (jako národní demokrat v obecních volbách neuspěl), stejně měl hlavní slovo a úřadující starosta bez jeho předběžného svolení nic nerozhodl. Tak bylo rozhodnuto, že obec žádnou „škatuli“ nechce, jen „řádnou vilu“. Vzápětí se začalo stavět.

Musím nyní porušit sled událostí a vrátit se k Ing. Vainerovi. Vídeň od druhé poloviny 19. století zažívala ohromný stavební boom. Působil tam i pan Šťastný, tesař, s manželkou rozenou Pánkovou. Mistr tesař vymyslel jakési vícekráte použitelné lešení. Půjčoval ho stavebním firmám. Značně zbohatl. Manželé neměli děti a na stará kolena se rozhodli vrátit do Čech, do míst rodiště manželky. Začali skupovat pozemky a nemovitosti v Městečku. Aby se vyhnuli případné dědické dani, na jméno bratra paní Šťastné Karla Pánka. Karel Pánek s Emílií Pánkovou měli děti: Karla (později hostinský), Josefa (poštovní úředník), Marii (provdanou Vainerovou) a Emílii (provdanou Slabovou). Nahromaděný majetek se tak drobil mezi sourozenci (včetně mlýna a zámku). Značnou část však vyženil Ing. Vainer, v té době zástupce firmy Chevrolet. Ten se jal podnikáním státi se průmyslníkem, ale ne vždy s úspěchem (mlýn pronajal, tiskárna barevných papírů úspěch neměla, elektrozávod nic moc, benzinové čerpadlo před hospodou nic moc, modernizace elektrárny vyžadovala velké investice, přilehlá pila také nic moc). Majetek se tedy odprodeji pomalu ztenčoval. Kritiku Ing. Vainer netrpěl.

Vraťme se ke stavbě vilky. Projektantem i stavitelem byl otcův spolužák Pospíšil, polírem soused Micka. Stavitel dostal závdavek, otec každou sobotu prohlédl staveniště a vyplatil 5 tisíc Kč. Do podzimu bylo postaveno, včetně založení zahrady s několika desítkami ovocných stromů. Vše přišlo na něco málo přes 70 tisíc. Ze zbylého materiálu postavil Pospíšil na sousedním pozemku domek, dnes číslo popisné 54 a nabídl ho rodičům ke koupi. Ti přes odpor babičky odmítli. Škoda. Koupil ho pan Rohlíček, zaměstnanec pošty.

Náš víkendový domek (čp.42) měl dle tehdejších zvyklostí i byt pro domovníka – jednu místnost s WC. Na tento post byl přijat příbuzný mnoha obyvatel Městečka P.Pajgrt, již starší člověk bez určitého povolání se sklony k alkoholu a pytláctví. To se provalilo pochopitelně až časem doby. Několik skazek: Otci bylo divné, že vždy když v neděli přijížděl (sobota ještě zdaleka nebyl volný den), Pajgrt začínal rýt či hrabat. Zastavil tedy o kus dál a šel se podívat. Domovník opřen o nářadí bafal z fajfky a čekal na příjezd auta. Otec se vrátil a přijel autem. A ejhle, Pajgrt ryje o sto šest a hlásí, že je zcela vyčerpán prací. Jindy babičky pes vyhrabal na zahradě srnčí kůži. Matka by v domě sama přes noc, Pajgrt jí hrál pod oknem na mandolínu serenádu, chudák, pak celou noc nespala, bála se. A nejlepší skazka je: dědeček lidem, kteří mu nepadli do oka, onikal. Dědeček: „Kdyby si, Pajgrt, raději šel umýt nohy do řeky!“ Pajgrt: „Pff, do řeky! Každej pražák se tam vychčije a já se tam mám mejt!“

Domovnictví však záhy vzalo smutný konec. Opilého Pajgrta se srncem na kole srazilo auto, zemřel a domovnictví bylo zrušeno.

Zásobování v obci bylo snadné, byl k dispozici kupecký krámek naproti hospodě Na Mlýně (čp.26), teprve mnohem později u Vošických(čp.10), trafika a dvě hospody: Na Mlýně a U Bartáků. Vejce a mléko se kupovalo od hospodářů, ovšem po vzevrubné prohlídce chléva, tu provedla babička (byla z hospodářství). A bylo několik hospodářů, že od nich ani vejce! Krávy mívaly tuberkulózu. Maso a vybranější potraviny se vozily z Prahy.

Místopis Městečka byl jednoduchý. Obec začínala od Poříčí zleva usedlostí našeho souseda Josefa Micky (starosta, čp.29). Za cestou k řece domek  paní Vrzalové, později Linhartovi (čp. 32), následovala pískovna (až těsně před válkou dostavěná vila čp. 86), pak čp.31 pana Hozra – elektrikáře, který si až po válce postaví domek za vilkami, tj u dnešní odbočky a benzinové pumpy, dále čp.21 paní Papírníková s hluchoněmým bratrem Tondou (pozdějším zahradníkem u Tomanů), za ní s čp. 30 ševce Šindelky (později letní byt Tomanů), cesta k vodě (dnes ulice Nad Řekou), hospoda a statek čp.1 Bartáků, čp.2 statek Micka (Šmídek), vedle domek s kupeckým krámkem pana Bernarda (později Vošická), cesta V Uličce a dnes již zbořený statek Pilátů. V uličce Skružný (Podroužek), Chrpová a trafika paní Hoštové, v zatáčce vjezd do mlýna, za vjezdem hospoda Na Mlýně, která bývala v pronájmu a až po jejím znárodnění  byl jejím vedoucím Karel Pánek, majitel nemovitosti. Pak čp. 35 Tónyho Pánka (dříve se tam omalovávaly vánoční ozdoby), před hospodou benzinové čerpadlo, konečně malá stodola, později přestavěná p. Pánkem na obytný dům. A tady byl konec obce. Pravá strana od Poříčí: č.p. 24 Micka (Hatlák), soused zámku ( v té době ještě nebyli Císařovi), domek vrátnice zámku se zvoničkou, cesta do „chaloupek“, čp. 6 statek Kouckých (dnešní Jirota). O hasičském domku později, chalupa čp. 15 p.Micky (zvaný Bunda), čp. 26 modrý domek za zatáčkou Kobylák-Klicpera kde byl první kupec, čp. 28 Nebuška a nakonec čp. 33 p. Soukup. V Chaloupkách opravdu několik chalup, ještě pamatuji doškovou střechu na jedné z nich.

Píši o hospodách, správně je však o „hostincích“. V obou byly jeden či dva hostinské pokoje pro „lufťáky“.

Snad prvním lufťákem Městečka byli manželé Tomanovi. Usadili se v nájmu u p. Šindelky (Šindelkovi spali v suterénu), později jeho domek koupili, svažující parcelu k řece vyrovnali tarasem s vestavěnou garáží. Pak jsme byli my. Dědeček byl sedmdesátiletý pán, při delším pobytu v Městečku za ním jezdil na kontrolu lékař MUDr. Josef Aul. Líbilo se mu zde, a tak zakoupil parcelu od Bartáků a postavil vilku, dnes čp.0106 v Sázavské ulici. Navštěvoval jej kamarád MVDr. Bubeníček a i ten zakoupil pozemek a postavil hned vedle něj vilku, čp. 91 také ještě před válkou. Sázavská ulice pokračovala nezastavěným pozemkem, dnes dům p. Bartáka, cestou k řece a pak ještě předválečným domem pražáka p. Fajta (o něm toho moc nevím) a nakonec velká oplocená parcela p. Gesiho (jméno ve fonetické formě).

Švýcarský občan Gesi, obchodní přítel mého otce, žil s rodinou v Praze a zastupoval několik švýcarských firem. Byli u nás v Městečku několikrát na návštěvě, líbilo se jim zde, a tedy koupili od Bartáků parcelu, které se dodnes říká „u Gesiho“. Oplotili, upravili zahradu, ale stavbu vily už nestihli – přišla válka. Po uzavření vysokých škol zaměstnal p. Gesi dva studenty (jinak by museli nastoupit na práce do Říše) na práce a úpravy zahrady. V provizorní chatrči přečkali celou válku. Po válce střídali Gesiovi pobyt v Praze se Švýcarskem, snad proto, že mluvili německy a to v té době nebylo žádoucí. Brzy po únoru 48 jim úřady zrušily pobytové vízum. Zařízení pražského bytu bylo naloženo do železničního vagonu a rodina odjela. Avšak vagon na nákladovém nádraží Žižkov náhodou shořel. O oplocenou zahradu se starali Bartákovi: sekali trávu, shrabali listí. Na začátku padesátých let se zahrady ujal Krátký film. Bartákovi tedy oznámili do Švýcarska, že již nemají na zahradu přístup, klíče jsou k ničemu. Gesi podal u mezinárodního soudu žalobu o náhradu, spor vyhrál a náš stát mu dal nějaké odškodné ve francích.

Přišla válka. Protektorát. Druhý břeh řeky již spadal do vojenského cvičiště Wermachtu. Obyvatelstvo bylo z tohoto území vystěhováno a patřilo k „vlastenectví“ běžencům nabídnout ubytování. K nám se nastěhovala jakási rodina chalupníka včetně slepic a kozy, nebyl chlívek – koza bydlela v domě. To ještě nebyla dostavěná nová vila pana Tomana, takže dobrý skutek jsme učinili pouze my. Naštěstí se po několika měsících rodina s kozou odsunula jinam, snad za prací. Nicméně zcela zničený interiér vilky se musil z gruntu celý zrekonstruovat…

Po druhém břehu Sázavy projížděla vojenská hlídka na koni, jednoruký invalida. Ten zaháněl zaběhlé husy na druhý břeh, nikomu nikdy ani slovem neublížil. Nicméně byl první a asi i poslední obětí hrdinských mladíků z Městečka při povstání v květnu 1945.

Společenský život letní kolonie organizoval Gustav Jirák, taneční mistr, provozovatel taneční školy v Celetné ulici (součástí jeho bytu byl i taneční sál). Přednášel společenské chování i na obchodní akademii, byl tedy oslovován profesore. S manželkou a švagrovou bydleli v Městečku po nájmech (nejvíce v hostinci Na Mlýně). Zakoupili sice parcelu (u cesty na Borovou Lhotu), postavit kvůli válce však nestačili. Jirák organizoval domácí večírky, rodinné oslavy a jiné kratochvíle. Asi roku 1936 uskutečnil velký dobročinný bazar na louce u mlýna spojený se závody maňásků (maňásek je něco jako kanoe), vojenským cvičením dětí (velel Ing.Vainer) a dalšími atrakcemi. Z výtěžku byla postavena hasičská zbrojnice s obecní knihovnou. Byla ozdobena lvem a postranními dvěma koulemi. Lev je tam dodnes, koule se rozpadly. Hasičská stříkačka byla předtím vedle hospody U Bartáků.

Popravdě, letní osazenstvo se s místními nikdy příliš nesžilo (snad výjimkou byli Vainerovi a Bartákovi). Jednak byly zcela jiné zájmy, jednak „venkov“ viděl v pražácích vždy jen zahaleče se samou zábavou. Logicky – při dovolené či neděli si chtěli odpočinout, pobavit se. To, že celý týden pilně pracovali, jaksi nebylo vidět. A také obvyklá závist vůči jisté zámožnosti…

Ve výčtu lufťáků jsem vynechal zámek (pana Koubu s rodinou). Zajisté se rodiče stýkali i s nimi, já je však nemám nikterak v paměti. Dr.Kouba byl vysokým poštovním činitelem a i proto bylo několik občanů Městečka zaměstnáno u pošty (např. Josef Vainer, Josef Rohlíček a jiní).

V nově postavené vile čp. 86 vedli Tomanovi čilý společenský život. Častými hosty zde byli Naskovi, Růžena – herečka národního divadla, František – akademický malíř, Marie Vašáková – herečka národního divadla, architekt Hesoun a dokonce i Jaroslav Seifert – básník a další hosté.

O zahradu Tomanových se staral hluchoněmý Tonda Nádvorník, o domácnost paní Kondrátová. Manželé Kondrátovi později patrně s finanční pomocí p. Tomana postavili tehdy na zcela prázdném a odlehlém místě na mělách vilku čp. 105, dnešní ulice Pod Lesíkem.

Společnost oživil po válce nápad mého otce. Byl přesvědčen, že jazyk anglický je jazykem budoucnosti a je tedy záhodno se mu učit. A aby byla výuka pro všechny v domácnosti, dal do novin inzerát, že pronajme letní byt u Sázavy v blízkosti Prahy rodilému Američanovi. Za několik dní jej navštívil usměvavý čechoameričan, že mají s manželkou zájem, že si již vše prohlédli. Tak se stalo, že s námi léto i víkendy trávili manželé Kolarkovi. Joe C.Kolarek byl tiskovým atašé velvyslanectví USA a vedoucím kulturního střediska USA. Výuka cizího jazyka byla záhy viditelná: Kolarkova čeština se zlepšila, jeho žena Francis začala mluvit česky a u češtiny zůstali i ostatní. Kolarkovi brzy zcela zapadli do letní společnosti, on rád rybařil a ona se snažila přiučit v kuchyni. Vedly se náruživé politické debaty. Začátkem roku 1950 byl Kolarek obviněn ze špionáže, čeští zaměstnanci jeho kanceláře odsouzeni k dlouhým trestům a on vyhoštěn. Jak se stalo, že jsme unikli pozornosti StB  je dodnes záhadou. Po odchodu měl Kolarek projev v zahraničním rozhlase končící pozdravem všem obyvatelům českých měst a městeček.

Zbývá se mi zmínit ještě o jedné nemovitosti. Nad jezem, hned za stodolou patřící k mlýnu (dnes již zbouraná), byla malá chata, říkalo se jí u rybáře. Za protektorátu se v ní snažil přežít postarší Žid. Na udání místního obyvatele jej odvedlo gestapo, chata rychle chátrala, já si pamatuji již jen obvodové zdivo základů.

V polovině 50. let nám byl přidělen nájemník, tak jako všem ostatním. K užívání nám byla ponechána hala se schodištěm (ta se dala vytopit), 2 podkrovní ložnice a WC s koupelnou ke společnému užívání s nájemníkem. Otec část tehdy dřevěné verandy zakryl prkénky, umístil kuchyňský sporák a vztyčil komínovou rouru – letní kuchyň byla hotová. Ale ani nájemníci si mnoho tepla neužili. Dům byl stavěn pro letní pobyt, jen částečně podsklepen a neuvažovalo se, že bude využíván v zimě. V zimních měsících jsme přijížděli sporadicky, např. na konec masopustu. To jsme v promrzlém domě čekali na masopustní průvod masek, podarovali je a uháněli k Bartákům na oběd.

V 50. letech se mnohé změnilo. Zavřela hospoda U Bartáků, znárodněný mlýn, hospodáři nuceni vstoupit do JZD, někteří lidé převlékli kabáty, jiní se ocitli ve vězení. Nicméně na Městečko jsme nezanevřeli.

I přes zhoršené podmínky jsme nezůstávali sami. Několik sezón byli u nás Řepovi, od konce 50. let až do smrti R.A.Dvorský, kapelník, skladatel a zpěvák. S budoucí manželkou Annou a přítelem Johnem. Teprve v roce 1967 jsme se zbavili nájemníků (otec zemřel 1960) a začali vilku opravovat a modernizovat. Nicméně ještě roku 1988 se MNV Nespeky snažil nám opět přidělit nájemníka, ale ubránili jsme se.

Vilu pana Tomana koupil MUDr. Marcel Košťák. Již zemřel, zůstala po něm vstupní brána s padacím mostem.

Městečko se rozrůstá. Již můj otec prorokoval, že nebýt války a nestandartních poměrů po ní by bylo Městečko předměstím Prahy.

Tolik z mého života.

Autor textu: Josef Hora, Městečko 42