Hodně, hodně dávno jezdily formanské vozy …
Ano, hodně, hodně dávno!
Ne ne, toto není o konkrétní historií, pouze se vrátíme o řadu století zpět a pokusíme se spojit něco o životě v minulosti s krajinou kolem. Při pohledu na mapy vidíme dole na jihu Tábor, České Budějovice a ještě dál Linz a cesty na jih směrem na Apeninský poloostrov a nejen tam. Po této trase vždycky putovalo směrem do Prahy velké množství zboží a jak jinak, než povozy taženými koňmi.
Tenhle „pohon – potah“ vozů ovšem vyžadoval pravidelné zásobování potravou a pitím, ostatně přinejmenším stejně, jako vůz doprovázející vozka. A protože němčina byla součástí tohoto povoznictví přes hranice zemí, vžil se, určitě z němčiny pocházející název forman a tedy i formanský vůz. A hned dalším termínem, který s formany souvisí je i formanská hospoda, protože právě ty byly těmi místy odpočinku a nakrmení a napojení formana a tahounů jeho vozu. Samozřejmě i místem přenocování, protože zastavit na noc ve volné krajině nebylo příliš bezpečné ani dřív a není nejbezpečnější bohužel ani dnes. Dost typické pro formanské hospody byla dvoje vrata do dvora, to proto, aby se vozy nemusely ve dvoře moc obracet. Ne, že by to koňský potah neuměl ale přece jen to bylo dost namáhavé jak pro koně, tak i pro formana. A ve dvoře, kde stálo víc vozů téměř neproveditelné.
Každá formanská cesta, také můžete narazit i na termín stezka, přestože dnes si pod termínem stezka nejspíš představíme jakousi úzkou horskou pěšinu, byla lemována formanskými hospodami. V jejich blízkosti bývaly i kovárny, protože kovat koně bylo nedílnou součástí „servisu“ podél všech tras. Kůň bez podkovy daleko nedošel (a nedojde ani dnes) a tak kováři měli stále co dělat. Kovařina spolu s mlynářstvím byly specifické obory a mlynář a kovář, to už byl někdo! Však také právě z těchto oborů pocházelo mnoho vesnických rychtářů a když nebyli rychtáři, pak naopak byli tou největší „rebelií“ ve vsi.
Ale zpátky k formanům, jejich vozům a cestě od Budějovic do Prahy. Dnešní silnice k Táboru už tak přesně nekopíruje původní stezky jako tomu bylo u starých předválečných silniček. A ani ty už neobcházely mnohý kopec jako cesty formanských vozů ale serpentinami se klikatily přes kopec v cestě. Nové silnice cestu napřímily a namísto brodů přecházejí potoky a řeky přes mosty. Dnešní silnice i její předchůdkyně od Benešova k Poříčí nad Sázavou vede přímo, kdežto formanské vozy se Tužince nejspíš vyhýbaly obloukem přes Mrač, co možná nejvíc po vrstevnici. Ale tam, kde z nové Benešovské spojky na dálnici u Mrače vede silnice dolů do Poříčí, tudy nejspíš jezdili i formani dolů ke Konopišťskému potoku a okolo kostelíku sv. Petra a Pavla dolů k Sázavě, kde byl dobře přístupný a mělký brod díky meandrovitě zatočené Sázavě, která se zde od Čerčan dostává do širokého údolí. Tady někde před brodem náklady do Prahy odpočívaly společně s povozy v opačném směru, které po přebrodění nabíraly sílu před stoupáním směrem k Benešovu. Jistě, formanská hospoda musela být tady na levém břehu, kde byla výš nad hladinou občas se rozvodňující Sázavy. Cesta za brodem nejspíš nebyla tak přímá jako dnes, mírně kopírovala oblouk řeky. Vzpomínkou na to je kaplička v poli mezi silnicí a řekou. Teď by bylo dobře znovu se podívat na mapu, aby bylo jasné, že cesta k dnešním Nespekům se musela dost těsně přiblížit k řece v místě jejího dalšího oblouku, v místech, kde je v Městečku mlýn. Jeho umístění jistě není pouhým dílem náhody. Každý mlýn musel mít dostatek vody pro pohon kola. Pokud to byl mlýn na řece, bylo hej! Kolo se pohánělo vodou podtékající, nikoliv vodou shora vedenou přes náhon a vantroky, jako tomu bylo u mlýnů na potocích či mlýnů se zásobním rybníkem. Stejně jako vodu ale potřebovaly mlýny i dostatek „materiálu“ k semletí, tedy zrní z obilí okolních vesnic. A to samozřejmě někdo někudy do mlýna musel přivézt. A tady cesta vedla hodně blízko řeky! A pevná a dost frekventovaná! Navíc, řeka tu zatáčela levým obloukem, takže hlavní proud vody se tlačil k vnějšímu – pravému břehu kudy cesta vedla. Když se trošku blíž podíváte na břeh řeky, zejména na pravý břeh pod mlýnem, najdete skalky, které do řeky vbíhají a tvoří dobré, pevné podloží pro stavbu, která bude muset občas čelit náporu záplavy. Pro mlýn na řece úplně ideální místo! Řada usedlostí v okolí zajišťovala dobrý zdroj práce pro mlýnský kámen a tedy i pro mlynáře a jeho chasu. Ale pozor, malé upozornění! Nepředstavujme si ten první mlýn podobný současné budově! Jistě ne. I na stávající budově, dnes už moc ne ale ještě nedávno bylo vidět, že mlýn procházel stálými přestavbami a dostavbami. Stávající budova s podobou, přesným umístěním a „složením“ původního mlýna z přelomu 17. a 18. století nemá mnoho společného. Ale trošku jsem v Městečku zapomněl na moje oblíbené formanské hospody! Jedním z nejstarších stavení, přestože do dnešní podoby jistě zásadně přestavěné, je bývalá hospoda u Bartáků. Však také má číslo popisné 1! I u ní se setkáváme s dvojím vjezdem formanských hospod…..
Cesta od mlýna k dnešním Nespekům vedla a vede pohodlně dál, aby v místě kde opustí řeku Sázavu si koně ještě jednou odpočinuli a napojili se dřív, než začnou táhnout vůz podél Pyšelského potoka a potom nahoru k dnešní křižovatce na Křiváčku, kde bývalou formanskou hospodu připomíná stavení na křižovatce.
Prošli jsme se údolím, kde „jižní“ formanská cesta překročila Sázavu, kde jsou její bývalé „štace“, dnešní Poříčí nad Sázavou a Nespeky a mezi nimi jedno z nejlepších míst na této střední části řeky pro postavení mlýna a s ním souvisejících stavení a dalších chalup a statku a hospody a …….. – Městečko! V dálce se ztrácí naložený formanský vůz, za ním zůstává vůně koní a formanovy fajfky……. Jaký se píše rok? Nevím. Určitě to je ale hodně, hodně dávno!
Na závěr.
To, o čem se tady píše může být docela hezký pěší (!) výlet s díváním se a přemýšlením, kudy bych já, být tehdy formanem, vedl svůj vůz. A také, jak to s tím mlýnem, hospodou a vůbec Městečkem tenkrát asi bylo? Co asi bylo dřív? A nemyslím tím známé a úsměvné dilema o vejci a slepici 🙂 .
