Mlýn v Městečku

O historii mlýna v Městečku není příliš mnoho zpráv. Mlýn byl postavený někdy na konci 17. století jako panský mlýn, který patřil k panství Pyšely. V soupisu Tereziánského katastru z roku 1713 je uvedený jako „Herrschaft Moll“, tedy panský mlýn.
V revisitaci z roku 1718 je připsáno „Diesser Müller hat nur dominoval realitäty“ – tento mlynář má pouze panské nemovitosti.
V Josefském katastru je uvedeno: „Mlejn zakoupený, Martina Lomejli, panství Pyšelům poddaný“.
V roce 1713 je jako majitel uvedený Jan Jindřich z Bessingen, kterému patřilo celé Pyšelské panství. Tedy majitel – vlastník. Ale mlýn tehdy ale i daleko později byl mlynářům pronajímán.
Jak vypadala v Městečku Sázava v době Josefského mapování, tedy v letech 1764 – 1783 je patrné z výřezu Mőllerovy mapy. Tam, kde je dnes louka se řeka rozlévá a v ní jsou dva ostrůvky.

Majitelé, kteří přibližně v té době sami melou, tedy mlýn nepronajímají, jsou Bitzanovi. Nejprve mlynářka Anna Bitzanová (1795 – 1866) a následně její syn Vojtěch Bitzan (1836 – 1898). Oba jmenovaní jsou pohřbeni v Poříčí nad Sázavou na hřbitově u kostela sv. Havla, kde stále ještě stojí jejich pomníky. O Bitzanových je také zmínka ve vyprávění o zvoničce na návsi.

Od Vojtěcha Bitzana koupili mlýn Karel a Emilie Pánkovi a pronajímali ho až do roku 1921 včetně katru na řezání dřeva, který byl těsně pod mlýnem
Pánkovi zřídili u mlýna vodní elektrárnu a nad mlýnem u silnice postavili donedávna velice známou hospodu „ Na Mlýně“, podle starých fotografií ještě před tím pojmenovanou U Sokola. Hospodu provozoval Karel Pánek (1867 – 1928) až do svojí smrti osobně, zatímco ve mlýně mlel nájemce. Od roku 1933 až do svojí smrti v roce 1946 zde mlel František Šperling, šikovný a schopný mlynářský sekerník.
Karel a Emilie Pánkovi měli dceru Marii a syna Karla. Karel po smrti svého otce zdědil a převzal hospodu, dcera Marie, provdaná Vainerová, dostala mlýn věnem. Její manžel Ing. Vilém Vainer byl velice podnikavý člověk, který po válce byl i starostou Městečka a Nespek. Přestavěl elektrárnu a nechal jí osadit dvěma různými vodními turbínami – jednou Francisovu a druhou Kaplanovu. Osazení dvěma různými turbínami nebylo zvoleno náhodně. Množství vody v Sázavě se v průběhu roku dost zásadně mění a každá z obou jmenovaných turbín má na množství vody svoje specifické nároky a tak běžela vždy jen ta, které průtok vody dostačoval. Tahle sestava byla spuštěna v roce 1947 a udržela se v chodu až do devadesátých let.
V roce 1948 byl mlýn znárodněný, v roce 1953 uzavřený a následně zrušený. Složení a vybavení mlýna bylo demontováno, zničeno a šest vagónů litiny z moderního mlýna odvezeno do šrotu…..

Objekty mlýna od šedesátých let využíval Okresní výkupní podnik k uskladňování obilí. Konec té doby již pamatuji ale nikdy a nikde jsem neviděl tak velké množství krys a potkanů…… Neslavný to konec velkého, moderního a prosperujícího mlýna na řece Sázavě!
Místní legendou byla poslední mlynářka, paní Marie Vainerová. Všechny děti kolem jí říkaly teto a všichni bez výjimky jsme jí měli rádi. Pro každého měla vlídné slovo, navíc doložené úsměvem s kterým jistě usínala i ráno vstávala. Alespoň tak jsme jí vídali a znali všichni okolo. A mnohý z dnes už, pravda starší generace, se jako dítě naučil plavat právě pod jejím dohledem. Její plavky se sušily ve dvoře mlýna kromě nejtužších mrazů po celý rok. Jen ona se dokázala chodit koupat do „svojí“ řeky celý rok v každém počasí a pokud nemrzlo, tak i v zimě. Dožila se požehnaného věku 92 let. Při oslavě svých 90 let s námi ještě tančila, i skleničku na přiťuknutí na sálu Na Mlýně pozvedla a s dojetím poslouchala básničku:

Teče řeka kolem mlýna, jiná teče kolem nás,
ta první je voda líná, ta druhá je rychlý čas.

Jako kůň, když tryskem letí, běží léta, stárne svět,
co že schází do století? Jenom málo: dvakrát pět.

Milá paní Vainerová! Devadesát, to je věk!
Mlýn, co ztichnul zase znova klape Vám do vzpomínek.

Kde je chasa, kde je pila, kde je všechno veselí?
Mlynářka, co mladá byla, už jsme víc než dospělí!

Přesto všechno co zde bylo
i pro to vše co tu zbylo aby s námi dále žilo,
říkám: paní Vainerová, vyprávějte stále znova
jaký byl ten dávný čas, kdy mlýn mlel,
teď mele nás, mlýnský kámen jménem čas.

Závěrem jen tiše říkám co Vám přejem do zítřků:
lásku lidí, přátel mnoho, zdraví, inu to se ví!
Pod oknem pak píseň řeky, píseň řeky Sázavy.

Mlýn, to bylo koupání na jezu a pak rychle k hospodě, kam na stůl ze starého mlýnského kamene svítilo sluníčko a v jeho paprscích pivo zářilo jako žluté drahokamy. Ale o hospodě napíšu někde jinde.
V devadesátých letech byl po více než půlstoletí vlastnictví „lidu“ zdevastovaný mlýn s již nefunkční elektrárnou vrácený potomkům posledních majitelů. Ti toto torzo kdysi slavného a prosperujícího mlýna nakonec prodali, protože investice do oprav by pro ně byla neúnosná. Zdevastovaný mlýn změnil majitele, který zásadním způsobem zrekonstruoval budovu, v přízemí otevřel restauraci a v ostatních prostorách sál a hotelové pokoje. U řeky je rozsáhlá terasa na které u stolů sedávají hosté, pochopitelně v letní sezóně bohatě zastoupení vodáky. A elektrárna? Ano, ta se dočkala skutečného znovuzrození. Je z ní dokonalé moderní energetické zařízení s automatizovaným ovládáním.
A „Pánkovic“ přilehlá hospoda? I ta měla po roce 1948 pohnutou historii, která skončila na Nový rok 2002 požárem, ze kterého se, doufejme jen zatím, nevzpamatovala. Ale naděje prý umírá naposledy. Ano, proslýchá se, že Městečko bude mít místní pivovar ……..

Čas běží jako ta voda v Sázavě a nemilosrdně odnáší věci (občas doslova) do minulosti.